life is dance

Deníček našeho pracovního výletu do Sebechleb na Slovensko

Náš výlet začal nevinně malou nucenou prohlídkou Pardubic. Ještě jsme ani nikam pořádně nedojeli a už jsme se ztratili. Naštěstí náš Péťa „zná“ Pardubice jako vlastní boty a po chvilce jsme byli na správné silnici a jeli směr Brno. Cestování přes Vysočinu šlo jedna báseň. Krásná příroda a pohoda v autě nám navodila skvělou náladu a tak po příjezdu do Motorestu na dálnici jsme hýřili skvělou náladou. Tu nám nezhoršilo ani jídlo, páč bylo skvělé a paní servírka nám náladu zlepšila ještě víc, nedokáži přesně citovat její slova, ale zněla nějak takto: „Nejradši bych si vás tady nechala, ani vás nechci pustit pryč. Jste veselý kopy a určitě byste mně zlepšili náladu.“ Teď mě tak napadá: Měla aspoň po našem odjezdu trošku lepší náladu?

Po skvělém obídku jsme my a naše narvaná bříška nasedli do auta a jeli vesele dál. Veselí jsme byli dlouho, ale už jsme nikam nejeli. Na 17. km D2 směr Hustopeče nám najednou auto vypovědělo službu. Takže jsme kousek od Brna, do Sebechleb to byla ještě dálka, auto mrtvé a my? Vesele a vesele jsme začali řešit naši situaci. No my ani tak ne, bohužel se o vše musel postarat Péťa. Takže ho bohužel telefonování a naším útočištěm se na pár hodin stala čerpací stanice Aqip. Mezi prvními telefonáty byla pojišťovna. Paní na infolince nám velice pomohla a taky jsme se i zasmáli, a za to může kdo? No zase Peťa, bylo to asi takhle: Paní povídá: „Náhradní auto vám poslat nemohu, nehavaroval jste“ a na to Péta povídá: „Takže kdybych to napálil do benzínky auto mi pošlete?“ Paní samozřejmě profesionálně odpověděla, že by to byl pojistný podvod. Nám bylo jasné, že Péťa přehání a jen si pokouší udržet humor, který nás celou cestu doprovázel. Po pár telefonátech jsme měli zajištěný odtah, auto, ale tlačil nás čím dál tím víc čas.

Někteří z nás se poprvé svezli odtahovkou. Všechno je jednou poprvé. A jak všichni víme, D2 je v hrozném stavu, a díky tomu jsme po 20 km byli naklepaný jako řízky na Vánoce. Už takhle jsme toho měli dost a to jsme ještě nevěděli, co nás všechno teprve čeká… Nebudu psát o tom, jak jsme čekali, než odtahovka vše papírově vyřeší a přejdu hned k Pavlovi. Ten nám už cestou do Brna volal, že auto, které jsme si chtěli půjčit nejde nastartovat. Stálo totiž 2 měsíce na jednom místě. Pro někoho překvapení, pro nás, kteří řidičák nemáme, to zas takové překvapení nebylo. Takže jsme v Brně na sídlišti, teď si doopravdy nevzpomenu, co to bylo za část Brna, a řešíme co dál. Koukáme na Felinku a hlavou se nám honí všelijaké myšlenky. Tak jdeme na to, kdo si zavelel a šli jsme se pokusit to červené autíčko roztlačit. Bohužel pro nás to nešlo. Auto zřejmě ještě k tomu všemu přimrzlo a nešlo s ním hnout ani nahoru, ani dolu. Začal tedy boj buď my, nebo auto. Asi po 30 minutách pokusů, kdy jsme se snažili auto rozhoupat, se dílo podařilo a felinka se konečně přehoupla a my věděli, že prozatím máme vyhráno. To jsme ale nevěděli, co za chlapy máme po boku. Někteří pánové totiž nevědí jak roztlačením nastartovat auto. Takže jsme my ženy klukům radily, co mají udělat. Ale to nebylo vše. Po 15 minutách roztlačování auta, které nechytlo jsme se usnesli, že to nemá cenu a začali jsme řešit kabely. Tedy spíš já. Snažila jsem se zastavit každé auto, které jelo kolem, pár z nich zastavilo, to byli zrovna ti kteří kabely neměli, no a pár lidí jelo dál… jo i tací se najdou mezi námi… nakonec kluci usoudili, že se jede pro kabely na benzínku. Byly sice strašně předražený, ale měli je a my už se viděli, jak pokračujeme dál v cestě. Poposkočím kousek dál… Jsem u Felinky, máme kabely a kluci se snaží zapojit kabely tak, aby autíčko naskočilo, jenže… Oni ani kluci nevěděli, jak se startuje auto přes kabely. No ještě, že mají nás profíky. Holky co jim poradí…

Podařilo se nám nastartovat auto, už máme přehozené věci a konečně razíme směr Slovensko. Je něco kolem 19 hodiny a my teprve vyrážíme z Brna. Na místě jsme měli být v 17 hod, „vůbec“ jsme neměli zpoždění. A tak jsem volala toho pána, co nás objednal. Byl v pohodě, řekl hlavně ať jedeme opatrně a že program plesu přizpůsobí, to byla pro nás dobrá zpráva. Cestou na vystoupení jsme toho spoustu zažili a taky o pár věcí přišli. Šárík přišel na sídlišti v Brně o jednu rukavici a já jsem cestou někde vytratila šálu. A k tomu ještě ty blbé dveře nešly zavřít. Celou cestu tam i zpět jsem si musela dát pozor, abych náhodou někde nevypadla. Zase trošičku poposkočím… Jsme v Sebechlebech před kulturákem. Naproti nám přišel usměvavý chlápek s parukou na hlavě a tetovaním z bravíčka na ruce. Dal nám instrukce a šli jsme se převléknout. Nikdo z nás se ještě nepřevlékal v takových podmínkách, ale naštěstí to nebylo tak hrozné. V půl jedenácté jdeme na to. Po všem, co jsme měli za sebou jsme ani nebyli nervózní, věděli jsme, že to bude dobré. Také hlavně protože jsme si to objednali.
Vystoupení bylo velmi zvláštní. Nevystupovali jsme jako vždy na pódiu, ale na parketě kousek od všech těch lidí, kteří na plese byli. Začalo to velmi nevinně. Při první písničce se diváci rozkoukávali, a když jsme je vyzvali, aby si zatančili s námi, rozpoutala se smršť. Lidé byli jako utržený ze řetězu. Místo toho aby jen koukali, případně si s námi zpívali písničky, začali nám nalívat pití, sahat na nás a obtěžovat… Dokonce mi byl nabídnut striptýz, ne že bych se na něj koukala, ale já ho měla dělat! Že prý za to dostanu 60 euro… To uhodl, za míň jak 50000,- se já svlékat rozhodně nebudu. A co teprv chudák Šárík, ta striptýz udělala nedobrovolně, dokonce dvakrát a ještě k tomu jí za to nikdo nezaplatil. Někdo byl totiž tak oprsklý, že ji zvedl sukni a bohužel hned dvakrát. Nebudu psát o Haničce, pro ni to byl pořádný šok. Chudák pořádně ani nevěděla co se děje. Přesto si myslím a to snad můžu mluvit za všechny, že jsme si vystoupení užili.
Po vystoupení na nás čekalo jídlo a pití. Když jsme se najedli a napili, chytla nás taneční nálada a tak jsme to rozjeli, tentokrát již převlečeni zpátky za pozemšťany.
Bylo to skvělé. Vyblbli jsme se. Protože jsme dostali za úkol vybrat nejlepší tři masky večera, po dobu našeho blbnutí jsme pokukovali, kdo a jak je převlečen a přemýšleli, komu tyto ceny dáme. Byl to nelehký úkol, ale přeci jen jsme se dohodli a první tři místa byli na světě. Pochopitelně nejlepší byli kluci, kteří se umístili jako první. Oba jako by přišli z jiné doby, jako by doopravdy byli z 60. let. Každý z nich měl na sobě retro oblek. Každý z nich měl jiný vzor ale jinak byli naprosto identický. Kalhoty i sako měly rozšířené rukávy a nohavice, pod saky měli volánkové košile a na hlavě měli oba afro paruky a luxusní brýle. Z první ceny byli nadšení, zasloužili si ji. Když se nám začala klížit očka, šli jsme na kutě. Náš nocleh naštěstí nebyl daleko a tak jsme byli za chvíli v posteli. Dali jsme si dobrou noc a šli spát.
Vstávali jsme brzo ráno. Nejsme ranní ptáčata ale chtěli jsme si výlet ještě užít. Tak jsme nakopli felinku a jeli o kus dál. Protože mrholilo, tak jsme udělali pár fotek před sloupem v Banské Šťavnici a pokračovali v cestě. Sotva jsme vyjeli tak se nám zbláznila navigace. Každou chvilku nám ta chytrá věc říkala „pokud to je možné otočte se do protisměru“ ještě že jsme měli svoji hlavu a neposlechli jsme ji. Asi bychom se tam motali ještě teď…
Cestou do Bratislavy se nic zvláštního nedělo. Děvčata vzadu pochrupkávala, Péťa řídil a já dávala pozor na cestu. Jsem totiž jeden z těch lidí, kteří v autě neusnou.
Příjezd do Bratislavy byl velmi zmatený. Chtěli jsme jíst, ale nemohli jsme najít správnou restauraci kam zapadnout. Narazili jsme na jednu, jmenovala se Mamut. Jenže přišlo nám to jako pajzl a tak jsme šli hledat dál. Našli jsme jednu skvělou, Koníka. Skákali jsme skoro 2 metry vysoko a už jsme se těšili jak báječně se najíme, jenže… Oni nevařili. Když jsme se ptali, kde se vaří, řekli nám, že kousek je pizzerie a pak nás už jen odkazovali na Mamuta. Takže jsme tam nakonec skončili. Jídlo bylo super, ale ta servírka. Jí jsme zřejmě jako veselé kopy nepřipadaly. Ba naopak jsem měla dojem, že ji naše veselá nálada štvala. Ona si nezasloužila ani cent… a stejně ho dostala. Ten náš Péťa je tak hodný kluk. Po obědě jsme jeli na domluvený výlet. Vyjeli jsme nahoru na hrad, nafotili jsme pár fotek, pokochali se výhledem na řeku Dunaj a na most, který přes ní vede a jeli jsme směr domu.
Měli jsme to ještě pěkně velký kus cesty a to jsme ještě ani nevěděli, jak se domů dostaneme! Nakonec vše dopadlo dobře. Felinka nám byla půjčena až do Hradce a Péťovi pak posloužila ještě druhý den na cestu do Brna. Do dnes se divím, že to holka všechno zvládla. I přesto všechno byl tento výlet naprosto dokonalý, a kdybych si mohla vybrat, neměnila bych, vše to stálo za to.
Tak se těšme na další dobrodružství, věřím, že je za humny…

Evička

Komentáře

komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

TOPlist